close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Lui Lamia 9.část-->Pravda<--

27. dubna 2010 v 10:40 | SuSanKa |  Povídky
Bella:
                Zhoršovalo se to. Edward se mi vzdaloval. Kdykoliv jsem na to pomyslela, málem jsem neudržela slzy. A kdykoliv jsem se Edwarda zeptala co se děje, změnil téma. A co víc, vždycky se na chvíli choval o hodně líp, nevzdaloval se ode mě na jediný krok, pak se ale jeho zvláštní nálada zase vrátila. Bylo to o biologii, když jsem si ho pozorně prohlížela, ZASE. Upoutal mě flek na levé tváři. "Edwarde co se ti stalo?" málem jsem vyjekla, nechápu, že jsem si té modřiny nevšimla dřív, byla obrovská. "Spadl jsem ze schodů" řekl vyhýbavě a pak mlčel a dělal, že dává pozor na výklad. Takže už mi i lže, to je skvělý, vážně skvělý. Další problém byla Alice, taky se chovala divně a pořád na Edwarda házela starostlivé pohledy. Věděla něco, co já ne? Když jsem se zeptala, taky změnila téma. Takže něco ví, chovají se úplně stejně. Nic není horší než nevědomost. Teda aspoň jsem si to myslela…


                Ten den jsem předem věděla, že mě Edward ráno nevyzvedne. Informoval mě už včera. Radši jsem vyrazila dřív, upřímně, při mém štěstí si ještě vyvrknu kotník, tak ale ať přijdu včas. Už jsem mířila ke školní budově, když jsem zaslechla naštvaný křik. Byla jsem prostě zvědavá… Ozývalo se to, zezadu, za školou. Šla jsem podél zdi, nepotřebovala jsem, aby mě někdo načapal. "Nech mi k ní volnou cestu a já nechám tebe" křičel jeden. Carl? "Tak na to rovnou zapomeň!" zařval… Edward?!?! Ozvalo se křupnutí a syknutí, bolestí. "No tak Bell, vydrž to, nemíchej se toho!!!" "Ne, proboha, vždyť mu ubližuje!" hádaly se ve mně dva hlasy. Který byl správný? "Ale no tak, udělám jen to co s ostatními, neboj nic extra… sbalit, vyspat, odhodit…" nevěřila jsem vlastním uším. Tak tohle by měl někdo vědět… MOBIL! Bell, ty seš idiot, proč tě to nenapadlo dřív?! Vyštrachala jsem z tašky mobil a snažila se při tom udělat co nejmenší hluk. A kamerka v akci… Vůbec si toho nevšímali, ale já si všimla, že Edward krvácí. Z obočí, nic zas tak hrozného, ale… Carl mu věnoval kopanec do břicha. Rána pěstí a další. Ach ne. No tak ty svalovče, to už stačí! "Poslední varování" vyhrožoval mu zas. Tak tohle už je moc. Chystala jsem se tam prostě bez rozmyšlení vrazit, když jsem si všimla, že parkoviště se začíná plnit. Nebyla jsem jediná, taky si toho všimli. Carl se měl k odchodu. Rychle jsem uskočila za strom a v duchu děkovala té dobré duši, která ho tam vsadila. Edward se opřel o zeď a sjel na zem. "Nechceš mi náááhodou něco říct?" vystoupila jsem ze svého úkrytu. Lekl se mě. "Ježiš Bell! Co tady děláš?!" vyjekl zděšeně. "Sleduju, jak si kvůli mně necháváš dávat přes hu-…jak se kvůli mně necháváš mlátit!" zaprskala jsem. Než stihl odpovědět, přiskočila jsem k němu. "Jak ti je?" zeptala jsem se starostlivě. "V pohodě" zabrblal a na důkaz se postavil. Obličej se mu zkřivil bolestí. "Á, náš neohrožený hrdina" neodpustila jsem si rýpnutí. "Musíš na ošetřovnu" konstatovala jsem, ačkoliv to bylo nad slunce jasné. "Ani náhodou! Co bychom jim asi tak řekli?" argumentoval. "Dobře, to budeme řešit později. Tak alespoň nemocnice!" přesvědčovala jsem ho, možná spíš přikazovala. Zakroutil hlavou. "Děláš si ze mě srandu? Vypadáš hrozně! Bez urážky, nebo možná radši s ní… nenechám tě takhle pochodovat po škole, jakoby se nic nestalo!" Už mě vážně začínal štvát. "Co takhle domácí ošetření? Na nic víc nepřistoupím!" stál si na svém. "Fajn! Jedeme, hned." Parkoviště se díky bohu už vylidnilo, takže jsme nečelili zvědavým pohledům. Nenechal mě řídit. Edward celou cestu zíral na silnici, bylo mi jasné, že o tom nechce mluvit. Ale to přepočítal. Jen ho nechám trochu oddechnout a hned se do něj pustím. Zajel na příjezdovou cestu. "Štěstí, že táta není doma…" řekla jsem si spíš pro sebe. Slyšel to. "Jo, to rozhodně. Aspoň jsem se vyhnul výslechu" znatelně se mu ulevilo. "Tak to tedy ne, tomu se nevyhneš" promluvila jsem směrem k němu škodolibě. Rezignovaně si povzdechl. Vystoupili jsme z auta a zamířili k domu. Šli jsme mlčky. Odemkla jsem a pokynula směrem k obýváku a sama jsem zamířila do koupelny pro lékárničku. Ještěže si Charlie na tyhle věci potrpí, měli jsme kompletní výbavu. Vběhla jsem za Edwardem a přisedla si vedle něj na pohovku. Lehce jsem namočila kousek vaty do desinfekce a začala obočím. Při doteku ucuknul. "Promiň!" omlouvala jsem se okamžitě a v duchu si nadávala, že mám být opatrnější. Pokračovala jsem, tentokrát jemněji, už sebou necukal. "Takže, jak dlouho už?" začala jsem s výslechem. "Jen týden" pokrčil rameny by nic. TÝDEN?! Samozřejmě, mělo mi to dojít, před týdnem se začal chovat tak divně. Zapomněla jsem na opatrnost a Edward sebou škubl. Cítila jsem jisté zadostiučinění. "Proč konkrétně?" zajímala jsem se dál. "Protože tě chtěl využít a pak tě odhodit jako kus hadru" procedil skrz zuby. Pocítila jsem iracionální vlnu radosti, že mě Edward takhle chrání, tenhle pocit, ale okamžitě zmizel. Zamračila jsem se na něj. "A tak jsi udělal co?" "Řekl jsem mu, ať tě nechá na pokoji" pokrčil rameny. Ano to bylo velmi moudré… nešetřila jsem s ironií ani v duchu. "A on na tebe vystartoval?" vyzvídala jsem. "Tak trochu. Jenže se to opakovalo. Každý den" řekl. Zazněla v jeho hlase hrdost? Byl pyšný na to, že se kvůli mně nechal mlátit? "A co s tím hodláš dělat?" "Nevím" pokrčil rameny, UŽ ZASE.  "Co takhle anonymní udání?" navrhla jsem. Samozřejmě, to mám v plánu, dokonce i s důkazem, ale musím ho nechat, aby se v tom chvíli plácal. "Nikdo neuvěří" namítl. "A když bude důkaz?" "A kde ho chceš asi tak vzít" uškíbl se a myslím, že toho vzápětí zalitoval, protože mu uniklo zasyčení, nejspíš ho to bolelo. Opatrně, abych mu nezpůsobila další bolest, jsem mu položila ruku na tvář, nevypadal, že by mu to vadilo. Zadíval se mi do očí. "Je mi to líto Bell. Měl jsem to o tom říct." "I mně je to líto, i mně" přitakala jsem mu. "Příště už neudělám stejnou chybu. Vím, že příště to zvládneme, spolu" ke konci trochu znejistěl. Rozhodla jsem se mu zlepšit náladu. "A když ti řeknu, že možná mám důkaz?" zeptala jsem se vesele. Podíval se na mě se zdviženým obočím, tím, které neměl roztržené, vypadalo to celkem legračně. Vyndala jsem z tašky telefon, našla příslušné video a mobil jsem mu hodila. Nevěřícně na něj zíral. "Bell…" zašeptal překvapeně a zvedl pohled ke mně. Vrhnul se mi kolem krku, čímž se mu povedlo povalit mě. "Ty jsi můj zachránce!" vykřikl radostně, stále ležíc na mě. "Týmová práce" zazubila jsem se. Očividně mi bylo jedno, že určitě před chvílí dostal do zubů, protože mě políbil. Velmi, velmi naléhavě. "Chyběl jsi mi" přiznala jsem. "Ty mě taky. Ale asi bychom se měli vrátit do školy" zkonstatoval. Zabručela jsem, musela jsem uznat, že má pravdu. "No, jo no…" řekla jsem otráveně. Vtiskl mi další polibek
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.