close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2010

Lui Lamia 9.část-->Pravda<--

27. dubna 2010 v 10:40 | SuSanKa |  Povídky
Bella:
                Zhoršovalo se to. Edward se mi vzdaloval. Kdykoliv jsem na to pomyslela, málem jsem neudržela slzy. A kdykoliv jsem se Edwarda zeptala co se děje, změnil téma. A co víc, vždycky se na chvíli choval o hodně líp, nevzdaloval se ode mě na jediný krok, pak se ale jeho zvláštní nálada zase vrátila. Bylo to o biologii, když jsem si ho pozorně prohlížela, ZASE. Upoutal mě flek na levé tváři. "Edwarde co se ti stalo?" málem jsem vyjekla, nechápu, že jsem si té modřiny nevšimla dřív, byla obrovská. "Spadl jsem ze schodů" řekl vyhýbavě a pak mlčel a dělal, že dává pozor na výklad. Takže už mi i lže, to je skvělý, vážně skvělý. Další problém byla Alice, taky se chovala divně a pořád na Edwarda házela starostlivé pohledy. Věděla něco, co já ne? Když jsem se zeptala, taky změnila téma. Takže něco ví, chovají se úplně stejně. Nic není horší než nevědomost. Teda aspoň jsem si to myslela…


                Ten den jsem předem věděla, že mě Edward ráno nevyzvedne. Informoval mě už včera. Radši jsem vyrazila dřív, upřímně, při mém štěstí si ještě vyvrknu kotník, tak ale ať přijdu včas. Už jsem mířila ke školní budově, když jsem zaslechla naštvaný křik. Byla jsem prostě zvědavá… Ozývalo se to, zezadu, za školou. Šla jsem podél zdi, nepotřebovala jsem, aby mě někdo načapal. "Nech mi k ní volnou cestu a já nechám tebe" křičel jeden. Carl? "Tak na to rovnou zapomeň!" zařval… Edward?!?! Ozvalo se křupnutí a syknutí, bolestí. "No tak Bell, vydrž to, nemíchej se toho!!!" "Ne, proboha, vždyť mu ubližuje!" hádaly se ve mně dva hlasy. Který byl správný? "Ale no tak, udělám jen to co s ostatními, neboj nic extra… sbalit, vyspat, odhodit…" nevěřila jsem vlastním uším. Tak tohle by měl někdo vědět… MOBIL! Bell, ty seš idiot, proč tě to nenapadlo dřív?! Vyštrachala jsem z tašky mobil a snažila se při tom udělat co nejmenší hluk. A kamerka v akci… Vůbec si toho nevšímali, ale já si všimla, že Edward krvácí. Z obočí, nic zas tak hrozného, ale… Carl mu věnoval kopanec do břicha. Rána pěstí a další. Ach ne. No tak ty svalovče, to už stačí! "Poslední varování" vyhrožoval mu zas. Tak tohle už je moc. Chystala jsem se tam prostě bez rozmyšlení vrazit, když jsem si všimla, že parkoviště se začíná plnit. Nebyla jsem jediná, taky si toho všimli. Carl se měl k odchodu. Rychle jsem uskočila za strom a v duchu děkovala té dobré duši, která ho tam vsadila. Edward se opřel o zeď a sjel na zem. "Nechceš mi náááhodou něco říct?" vystoupila jsem ze svého úkrytu. Lekl se mě. "Ježiš Bell! Co tady děláš?!" vyjekl zděšeně. "Sleduju, jak si kvůli mně necháváš dávat přes hu-…jak se kvůli mně necháváš mlátit!" zaprskala jsem. Než stihl odpovědět, přiskočila jsem k němu. "Jak ti je?" zeptala jsem se starostlivě. "V pohodě" zabrblal a na důkaz se postavil. Obličej se mu zkřivil bolestí. "Á, náš neohrožený hrdina" neodpustila jsem si rýpnutí. "Musíš na ošetřovnu" konstatovala jsem, ačkoliv to bylo nad slunce jasné. "Ani náhodou! Co bychom jim asi tak řekli?" argumentoval. "Dobře, to budeme řešit později. Tak alespoň nemocnice!" přesvědčovala jsem ho, možná spíš přikazovala. Zakroutil hlavou. "Děláš si ze mě srandu? Vypadáš hrozně! Bez urážky, nebo možná radši s ní… nenechám tě takhle pochodovat po škole, jakoby se nic nestalo!" Už mě vážně začínal štvát. "Co takhle domácí ošetření? Na nic víc nepřistoupím!" stál si na svém. "Fajn! Jedeme, hned." Parkoviště se díky bohu už vylidnilo, takže jsme nečelili zvědavým pohledům. Nenechal mě řídit. Edward celou cestu zíral na silnici, bylo mi jasné, že o tom nechce mluvit. Ale to přepočítal. Jen ho nechám trochu oddechnout a hned se do něj pustím. Zajel na příjezdovou cestu. "Štěstí, že táta není doma…" řekla jsem si spíš pro sebe. Slyšel to. "Jo, to rozhodně. Aspoň jsem se vyhnul výslechu" znatelně se mu ulevilo. "Tak to tedy ne, tomu se nevyhneš" promluvila jsem směrem k němu škodolibě. Rezignovaně si povzdechl. Vystoupili jsme z auta a zamířili k domu. Šli jsme mlčky. Odemkla jsem a pokynula směrem k obýváku a sama jsem zamířila do koupelny pro lékárničku. Ještěže si Charlie na tyhle věci potrpí, měli jsme kompletní výbavu. Vběhla jsem za Edwardem a přisedla si vedle něj na pohovku. Lehce jsem namočila kousek vaty do desinfekce a začala obočím. Při doteku ucuknul. "Promiň!" omlouvala jsem se okamžitě a v duchu si nadávala, že mám být opatrnější. Pokračovala jsem, tentokrát jemněji, už sebou necukal. "Takže, jak dlouho už?" začala jsem s výslechem. "Jen týden" pokrčil rameny by nic. TÝDEN?! Samozřejmě, mělo mi to dojít, před týdnem se začal chovat tak divně. Zapomněla jsem na opatrnost a Edward sebou škubl. Cítila jsem jisté zadostiučinění. "Proč konkrétně?" zajímala jsem se dál. "Protože tě chtěl využít a pak tě odhodit jako kus hadru" procedil skrz zuby. Pocítila jsem iracionální vlnu radosti, že mě Edward takhle chrání, tenhle pocit, ale okamžitě zmizel. Zamračila jsem se na něj. "A tak jsi udělal co?" "Řekl jsem mu, ať tě nechá na pokoji" pokrčil rameny. Ano to bylo velmi moudré… nešetřila jsem s ironií ani v duchu. "A on na tebe vystartoval?" vyzvídala jsem. "Tak trochu. Jenže se to opakovalo. Každý den" řekl. Zazněla v jeho hlase hrdost? Byl pyšný na to, že se kvůli mně nechal mlátit? "A co s tím hodláš dělat?" "Nevím" pokrčil rameny, UŽ ZASE.  "Co takhle anonymní udání?" navrhla jsem. Samozřejmě, to mám v plánu, dokonce i s důkazem, ale musím ho nechat, aby se v tom chvíli plácal. "Nikdo neuvěří" namítl. "A když bude důkaz?" "A kde ho chceš asi tak vzít" uškíbl se a myslím, že toho vzápětí zalitoval, protože mu uniklo zasyčení, nejspíš ho to bolelo. Opatrně, abych mu nezpůsobila další bolest, jsem mu položila ruku na tvář, nevypadal, že by mu to vadilo. Zadíval se mi do očí. "Je mi to líto Bell. Měl jsem to o tom říct." "I mně je to líto, i mně" přitakala jsem mu. "Příště už neudělám stejnou chybu. Vím, že příště to zvládneme, spolu" ke konci trochu znejistěl. Rozhodla jsem se mu zlepšit náladu. "A když ti řeknu, že možná mám důkaz?" zeptala jsem se vesele. Podíval se na mě se zdviženým obočím, tím, které neměl roztržené, vypadalo to celkem legračně. Vyndala jsem z tašky telefon, našla příslušné video a mobil jsem mu hodila. Nevěřícně na něj zíral. "Bell…" zašeptal překvapeně a zvedl pohled ke mně. Vrhnul se mi kolem krku, čímž se mu povedlo povalit mě. "Ty jsi můj zachránce!" vykřikl radostně, stále ležíc na mě. "Týmová práce" zazubila jsem se. Očividně mi bylo jedno, že určitě před chvílí dostal do zubů, protože mě políbil. Velmi, velmi naléhavě. "Chyběl jsi mi" přiznala jsem. "Ty mě taky. Ale asi bychom se měli vrátit do školy" zkonstatoval. Zabručela jsem, musela jsem uznat, že má pravdu. "No, jo no…" řekla jsem otráveně. Vtiskl mi další polibek

Lui Lamia 8.část-->Idylka<--

27. dubna 2010 v 10:37 | SuSinka |  Povídky
Bella:
                Edward se pro mě ráno zase přijel, táta to nekomentoval, jenom na mě mrknul. "Ahoj" přivítal mě Edward a opatrně se ke mně naklonil, aby mě mohl políbit. Opatrně, jako kdyby se dalo něco takového odmítnout! Stoupla jsem si na špičky, abych mu trochu pomohla. Byl to jen letmý polibek, škoda. Pokřiveně se usmál a galantně mi podržel dveře. Pak nastoupil taky. "Jak ses vyspala?" zeptal se opravdovým zájmem. "Víc než dobře, měla jsem krásné sny" přiznala jsem a začervenala jsem se. Neměla jsem v plánu přiznat, že mi zdálo - jak jinak - o něm. Věnoval mi láskyplný pohled. "Já taky" doznal se a uhnul pohledem. My jsme teda dvojka. Cesta do školy utekla ani nevím jak. Jakmile jsem otevřela dveře od auta - konečně jsem našla tu páčku! - strhly se na mě pohledy, tak jako vždycky. Když mě pak Edward vzal za ruku a my kráčeli směr škola, tak mě ty pohledy doslova propalovaly. Speciálně holky vypadaly jako by mě chtěli zavraždit. Znovu jsem děkovala bohu za to, že máme všechny hodiny společné. Na druhou stranu se dalo dost špatně soustředit, když se vás někdo jako Edward dotýká pod lavicí. Očividně se velmi bavil tím, jaké rozpaky mi tím způsobuje. Tak jsem mu to před obědem vrátila a přede všemi ho políbila. Vypadal dost rozpolceně, což zase rozesmálo mě. Bylo hezké vědět, že na něj působím stejně, jako on na mě. Sedli jsme si ke svému obvyklému stolu (no obvyklému… jsem tu ani ne týden a už si ho přivlastňuju…). Nemohla jsem odtrhnout pohled od Edwarda, který se usmíval tak, že jsem byla ráda, že sedím, jinak bych se už asi válela na zemi v důsledku podlomených kolen. Příjemnou atmosféru přerušil ten pitomec - jak se vůbec jmenoval? Aha Carl… - který se zase dožadoval mojí pozornosti. Naprosto mi zkazil náladu, takže jsem na něj byla ještě nepříjemnější než včera. Stejně jako včera zabíjel Edwarda pohledem. Jen dneska mu to Edward oplácel. A já jsem ho v tom podporovala tím svým. Carl nasupeně odkráčel. Edward mi lehce stiskl ruku. "No tak, přeci si nenecháš zkazit náladu" prosil a já uznala, že má pravdu. Věnovala jsem mu na oplátku úsměv. "To je lepší" zkonstatoval a taky se usmál. Idylka.


                Ta samozřejmě skončila hned následující den. Edward byl takový… odtažitý, nepříjemný. Neusmíval se jako vždycky. Nechávala jsem to plavat, ale o biologii jsem to už prostě nemohla vydržet. "Edwarde, děje se něco? Udělala jsem něco…" začala jsem opatrně. Vrhnul na mě zděšený pohled. "Co bys měla dělat špatně?" ptal se s očima vytřeštěnýma. Jeho reakce mě překvapila. "Já, nevím" odvětila jsem mu zmateně a vyptávala se dál. "Stalo se něco doma? Nebo-" zase mě nenechal to dokončit. "Nic, s čím by sis musela dělat těžkou hlavu" ukončil debatu a pokusil se o úsměv, nepovedl se mu. Chtěla jsem vědět, proč se trápí. "Dobře, nebudu vyzvídat. Ale jsem tu pro tebe, kdybys cokoliv potřeboval… můžeš mi věřit, to snad víš." "Vím, ale vážně, není to nic, kvůli čemu by ses měla trápit" povzdechl si. Neuniklo mi, že dával důraz na slova by ses. Jeho to trápilo hodně. Vzdávám se. Až mi to bude chtít říct, tak mi to řekne. Tentokrát si to Carl u oběda nakráčel ještě sebevědoměji, než kdy jindy, musel si všimnout, že můj vztah s Edwardem mírně ochladl. "Co zase chceš?!" zasyčela jsem na něj nenávistivě. Sebevědomí opadlo. "Zopakovat nabídku, stále platí." "To moje odpověď platí taky. Stále zní NE!" prskla jsem po něm a otočila jsem se zpátky na Edwarda, tvářil se zděšeně. Proč proboha? Jestli mi ten frajírek nic neudělal doteď, tak se to jen tak nezmění. "Co se děje?" zeptala jsem se Edwarda. "Neměla bys ho dráždit, mohl by ti ublížit" řekl starostlivě. "Neublíží mi, tím jsem si jistá." Usmál se, ale zahlédla jsem ve tváři ještě něco jiného… zadostiučinění? "To je hlavní" zkonstatoval a lehce mě políbil na čelo. Něco se děje, vím to. Ale nevím co

Lui Lamia 7.část-->Štěstí je krásná věc<--

27. dubna 2010 v 10:35 | SuSanka |  Povídky


Edward:
                Nedokážu popsat, jakou neskutečnou radost jsem cítil, když se neodtála, ale dokonce mi ho i oplatila. Vsadím se, že jsem vypadal jako nejšťastnější člověk pod sluncem. A to jsem taky byl. Bella zářila jako sluníčko, slušelo jí to snad ještě víc než kdy jindy. Natáhl jsem k ní ruku, vděčně jí uchopila a přilezla blíž. Vzal jsem jí kolem ramen a ona si o mě opřela hlavu. Dal jsem jí malý polibek do vlasů. "Díky" zašeptala. "Za co?" zeptal jsem se zmateně. "Za to, že jsi to udělal. Nemáš představu, jak často jsem to už chtěla udělat já" dodala ještě s lehkým úsměvem. "Tak to jsme na tom byli úplně stejně." Schoulila se mi v náručí. Na příjezdové cestě zarachotilo auto. "Charlie!" vyjekla zděšeně. Konejšivě jsem ji pohladil po zádech a pak jí pustil. "Co takhle se podívat na tu biologii?" navrhl jsem. Pochopila a plácla se dlaní do čela. "Nějak se mi to vykouřilo z hlavy…" přiznala naprosto vážná a pak jsme úplně ve stejnou chvíli propukli v smích. "AHOJ BELL! TY MÁŠ NÁVŠTĚVU?" křičel zezdola nejspíš její táta. "Jo! Je tu Edward Masen, taky je ve Forks nový. Pomáhám mu s učením!" křikla mu nazpátek. Objevil se ve dveřích. "Dobrý den pane Swane" snažil jsem se říct co nejzdvořileji. Vypadal překvapeně, nejspíš čekal někoho s cigaretou v puse a tetování - té představě jsem se musel v duchu usmát. "A-ahoj" vykoktal, "jak to jde?" zajímal se. "Dobře, už nám zbývá jen biologie" odpověděla mu Bell, věděl jsem, že se snaží dát co nejmenší důraz na slova 'už jen'. Nechal nás o samotě, napospas učení-mučení. "Budeš konečně dávat pozor?" dobírala si mě Bella. Natáhl jsem se k ní a něžně jí políbil. Vypadala omámená. "Jo, pokusím se" řekl jsem se smíchem. Zavrtěla hlavou a začala znovu vysvětlovat. Vážně jsem se snažil dávat pozor. Kupodivu jsem to i pochopil. "Asi už půjdu" oznámil jsem jí, neochota byla z mého hlasu slyšet dost jasně. Bella se zatvářila zkroušeně. "Zítra je taky den. Jsi sice výborná učitelka, ale myslím, že jsem to tak úplně nepochopil. Budeš mi to muset ještě dovysvětlit…" naznačil jsem jí. Na tváři se jí objevil široký úsměv a já jí věnoval pusu na čelo. Zatvářila se trochu nechápavě. "Tohle je opravdové rozloučení. Dole se asi budeme muset spokojit se zamáváním" zabrblal jsem. "No tak, pane Masene. Už je čas" řekla a postrkovala mě ke dveřím. Byla tak roztomilá, že jsem neodolal a znovu jí políbil. "Kolik těch rozloučení ještě bude?" "Tohle bylo poslední" ujistil jsem jí.  "To už odcházíš?" divil se Charlie. "Ano, už takhle jsem Bellu obtěžoval víc než dost…" řekl jsem trochu omluvně. Ušklíbla se při slově 'obtěžoval', ale nahlas to nekomentovala. Doprovodila mě ke dveřím, její táta zaujatě sledoval zápas. Rychle jsem jí dal malou pusu na čelo. "Ahoj" rozloučil jsem se s úsměvem. "Dobrou noc" řekla ona a sladce se usmála. V duchu jsem zasténal, to mi dělá naschvál! Odklusal jsem k autu. Naposledy mi zamávala a já odjel rychleji, než jsem si to mohl rozmyslet.


                Jakmile jsem zavřel vchodové dveře, vrhnul se na mě táta. "KDE JSI BYL?!" zaprskal. Byl jsem tak šťastný, že jsem jeho hněv moc nevnímal. "Byl jsem U Belly Swanové, doučovala mě biologii, ze které děláme ve středu laborky" odvětil jsem mu klidně. Vyvalil oči, z tváře se mu vytratila rudá a dokonce se i usmál. "Tak to máš jediný štěstí." "Díky, budu u sebe" oznámil jsem mu. "Nebudeš večeřet?" divil se. "Ne, nemám hlad" pokrčil jsem rameny a odporoučel se. Na schodech mě zastavila Kate, která na sto procent slyšela celý rozhovor. "Á, bráška se nám zamiloval" rýpla si. Jemně jsem jí rozcuchal a věnoval jí úsměv. Vypadala šokovaně. "Dneska žádný nadávky, kroucení rukou za zádama?" divila se ještě víc. "Ne" odbyl jsem jí a konečně zašel do pokoje. Slyšel jsem, jak sestřička dole žaluje. "Tati! Brácha má holku!" Úplně jsem viděl, jak rozhazuje rukama. Zachichotal jsem se, když jsem si představil i tátův obličej - podivnou směsici překvapení, obav a radosti. Přesunul jsem se k příjemnějším myšlenkám. Lehl jsem si na postel a zavřel oči. Představil jsem si Bellin obličej, jak se usmívá, jak jí svítí oči, potom co jsem jí políbil. Nevím, jak se mi to povedlo, ale usnul jsem. Můžete třikrát hádat, o čem, nebo spíš o kom se mi zdálo…


Bella:
                Zašla jsem zase dovnitř, nálada mi znatelně klesla. "Líbí se ti, že?" řekl táta, znělo to spíš jako konstatování než otázka. "COŽE?!" úplně mě to vykolejilo. Charlie se zachechtal. "Budu u sebe…" rozhodla jsem se radši zmizet. "Počkej. Odkud se znáte? Seznámili jste se už na tom zájezdu?" vyslýchal. "Tati, nejsem u policejního výslechu!" postěžovala jsem si, "jo, narazila jsem do něj!" vypálila jsem pak. Teď už to nebylo zachichotání, ale výbuch smíchu. "Takže láska na první náraz…" pobaveně si mě měřil. Zabručela jsem na něj a odporoučela se do pokoje, radši. Dopadla jsem na postel. Ozvalo se zaklepání, stejně vstoupil bez dovolení. "Né, promiň Bell. Já jen… nikdy jsem tě neviděl takhle šťastnou" vysvětloval. "Vážně?" to byl tak pozorný, nebo je to na mě tak moc vidět? "Jo, vážně. Nebudeš večeřet?" ukončil debatu na téma kluci. Tomu jsem se musela zasmát. "Jasně, jdu něco rychle sesmolit" zabrblala jsem a vyskočila z postele. Tomu se zase zasmál on. "Už jsem dávno objednal pizzu. Za chvíli by to tu mělo být" oznámil mi. Skočila jsem mu kolem krku, vypadal, že se lekl. "Ty jsi ten nejlepší táta na světě!" "To všechno záleží na dceři" odporoval, v obličeji červený jak rak. Ozval se zvonek. "Tak pojď, nejlepší otče. Je čas na dlabanec" zasmál se tomu označení. Ve Forks se mi líbí čím dál, tím víc

Lui Lamia 6.část-->Přátelé<--

27. dubna 2010 v 10:33 | SuSInka |  Povídky
Bella:
                Po druhé hodině už jsem to nevydržela a vytáhla jsem si svůj rozvrh, abych ho porovnala s Edwardovým. Byl naprosto stejný! Každičký den, všechny hodiny společné! V tuhle chvíli byste nenašli šťastnějšího človíčka, než jsem já. Po čtvrté hodině mě-nás čekal oběd. Když jsem byla u pultu, padl mi pohled na stůl stojící v rohu místnosti. Otevřela jsem pusu úžasem. Ty lidi, co tam seděli, byli… nadpozemsky krásí, nevím, jak jinak to vyjádřit. Nebyla jsem jediná, kdo zíral, Edward na tom byl úplně stejně. Pocítila jsem osten žárlivosti, když jsem se zaměřila na blondýnku. Vypadal jako taková ta modelka z obálek módních časopisů, každej kluk po ní musel slintat. Takže by měl i Edward a to mě štvalo nejvíc. Není tvůj! Jste jen přátelé!!!! připomínala jsem si. U stolu seděl ještě svalovec, ze kterého šel vážně strach, nějaký blonďák a dívka s nakrátko střiženými vlasy. Byla dost maličká, vypadala jako skřítek, hlavně v porovnání s tím obrem. Zakroutila jsem hlavou, abych zaplašila tyhle myšlenky a zamířila k volnému stolu, Edward se mnou. Někdo mi zaklepal na rameno. Otočila jsem se a málem spadla ze židle leknutím. Stál tam snad dvoumetrový kluk se slušnou hordou svalů, skoro jako… to je jedno. Arogantně se usmíval. "Čau kotě, já jsem Carl. Ty seš Isabella viď?" Promluvil hlubokým hlasem. Vyvalila jsem na něj oči a zároveň jsem měla chuť mu jednu vrazit. "Jo, jsem. A co má být?" zeptala jsem se drze. Divím, se, kde se ve mně bere ta odvaha. Carl hodil vražedný pohled na Edwarda a pak se zase podíval na mě. "Mohli bysme si někam vyrazit"navrhl, ale znělo to spíš jako rozkaz, než jako nabídka. "Ne. To tedy nemohli" odvětila jsem chladně a začala jsem se zase věnovat jídlu. Edward na mě ohromeně zíral, stejně tak jako celá jídelna. "CO?" zeptala jsem se nechápavě. Jen zavrtěl hlavou a taky se pustil do jídla. Periferním viděním jsem zahlédla, jak ta drobná černovláska zavrtěla hlavou a začala něco povídat ostatním.


                Pak nás ještě čekal tělocvik a matika. Kupodivu jsem to i přežila. O matematice nesedím sama, sedím s Alicí - to je ten skřítek. Představila mi všechny členy její rodiny - byli adoptovaní, Ten obr se jmenoval Emmett, blondýna byla Rosalie a ten poslední se jmenoval Jasper - jak bylo poznat z tónu, kterým o něm mluvila, ho měla moc ráda. Chodili spolu. Nezavrhovala jsem to, i když mi to přišlo trochu divné. Taky jsem se dozvěděla, že ten kluk, co mě obtěžoval při obědě, se jmenuje celým jménem Carl Stark - velmi příhodné jméno - a všichni se ho tady bojí. Hups! Tahle hodina uběhla až moc rychle. Edward na mě čekal u dveří, pak mě hodil domů. Nechtělo se mi s ním ještě loučit, bylo mi s ním dobře, možná víc, než by mělo. Dostala jsem spásný nápad. "Nechceš se podívat na tu biologii?" vyhrkla jsem, než jsem si to stihla pořádně rozmyslet. "Ty máš teď čas?" "Jo, až do… večera" přiznala jsem. "To by bylo úžasný" vylítlo mu z pusy a pak zrudnul, jako by řekl něco špatného. Mě to špatné nepřipadalo, naopak se mi líbilo, zase až moc, řekla bych…


Edward:
                S Bellou čas utíkal velmi rychle. Jen snad matematika byla trochu delší, nabyla totiž přímo se mnou. Seděla s holkou, co jsem zahlédl v jídelně. Seděla předtím vedle nějakého blonďáka, svalovce a ještě nějaké na první pohled nafoukané blondýnky. Určitě po ní všichni kluci šíleli, ale to nebyl můj případ. Nějakou fiflenu, co jí nezajímá nic jiného, než aby si nezničila makeup, jsem vážně nestál. Já stál o někoho úplně jiného, někoho, komu se její krása nemohla rovnat, i kdyby se snažila sebevíc. Bella. Bez protestů se nechala odvézt domů. Nechtělo se mi ukončit tenhle společný den. "Nechceš se podívat na tu biologii?" vyhrkla, když vystupovala. JOOOO. "Ty máš teď čas?" "Jo, až do…večera" odpověděla. "To by bylo úžasný" vypálil jsem, než jsem si to stihl rozmyslet. Ježiš Edwarde ty seš případ… Cítil jsem, jak rudnu, ale radši jsem to přešel. Zaparkoval jsem na příjezdové cestě, Bella už odemykala dům. Opatrně jsem vstoupil, zasmála se tomu. "Žádný příšery tu neschovávám!" dobírala si mě. To sice asi ne, ale je to tvůj dům, tvoje soukromí, o které až příliš stojím… "Chceš něco k pití?" zeptala se zdvořile. Jen jsem zavrtěl hlavou. Zamířila po schodech nahoru. Zastavil jsem se. "Nebo můžem zůstat v kuchyni, jestli chceš…." vyhrkla, když si všimla mých rozpaků. NE! Chci vidět tvůj pokoj… prosíííím. Zamířil jsem za ní, usmála se. Otevřela dveře do pokoje a pokynula, abych si sednul na zem. "Možná, že jsme přece jen měli zůstat dole, tam je aspoň stůl…" poznamenala, ale nevypadala přesvědčivě. Sledoval jsem každičký její pohyb, nemohl jsem si pomoct, prostě mě uchvátila. Sedla si naproti mně a vytáhla sešit. Začala vysvětlovat, ale já nedokázal vnímat, co říká. "Edwarde?" zamávala mi rukou před očima. Omámeně jsem zamrkal. "Cože?" zeptal jsem se zmateně. Povzdechla si. "Posloucháš mě vůbec?" zeptala se poraženecky. Ne, neposlouchám. Topím se v tvých krásných očích. A pak jsem to udělal. Věděl jsem, že jednou neodolám, ale nečekal jsem, že to bude tak brzy. Pomalu jsem se k ní naklonil a lehce přitiskl svoje rty na její. Byl to nádherný pocit. Ale pak myšlenky dostihly mé činy. Zničil jsem naše přátelství. Teď se odtáhne a už mě nikdy nebude chtít vidět.


Bella:
                "Edwarde?" zamávala jsem mu dlaní před očima, aby se vzpamatoval. Zamrkal. "Cože?" zněl zmateně. Na co proboha myslí? Povzdechla jsem si. "Posloucháš mě vůbec?" zeptala jsem se. Nic neříkal, ale pomalu se ke mně nakláněl. Neuvědomila jsem si, že jsme u sebe byli tak blízko, než překonal tu malou mezeru a naše rty se spojily. V břiše mi poletovalo tisíce drobných motýlků. Ten polibek byl malý, opatrný. Kousek jsem se odtáhla. "Bello…já-" nejspíš se chtěl omluvit, ale to jsem mu nemohla dovolit. Oplatila jsem mu polibek. Tentokrát se po chvíli vzdálil on. Na tváři měl ten nejblaženější výraz, jaký jsem kdy viděla, v očích mu hrálo tisíce jiskřiček a usmíval se. A jsem si jistá, že já se tvářila úplně stejně.


A potom jeden z nich
překročil hranice,
neboť toho druhého
miloval velice

Lui Lamia 5.část-->Téměř a úplně poprvé v nové škole<--

27. dubna 2010 v 10:32 | SuSanka |  Povídky
Bella:
                Ozvalo se pronikavé pípání. Otráveně jsem budík vypnula a převalila na druhý bok. Táta zaklepal. "Bell? Jsi vzhůru? Už je čas vstávat!" "Jasně tati!" zavolala jsem mu nazpátek. Neochotně jsem se vyhrabala z postele a oblékla si svoje oblíbené modré tričko - něco na zlepšení nálady být musí! Sešla jsem schody pomalu, zaprvé proto, že noha ještě trochu bolela a zadruhé jsem nechtěla riskovat, že se zase natáhnu. "Brý ránko" zahlaholil Charlie s plnou pusou. Na stole na mě čekala snídaně. "Páni! Čemu za to vděčím?" podivila jsem se. "Tomu, že ses mi vrátila živá" odpověděl a v jeho hlase byl dost slyšet sarkasmus. "Díky." "Nemáš zač. Já musim letět. Ahoj večer!" zavolal už na půl cestě ke dveřím. "Ahoj" zakřičela jsem, ale určitě mě neslyšel, protože jsem zaslechla motor. Rychle jsem dojedla a upalovala se aspoň trochu upravit. Strávila jsem před zrcadlem čtvrt hodiny, ale stejně to nemělo žádný efekt. Bleskově jsem si vyčistila zuby a vyrazila do školy. Nebylo to zrovna nejblíž, tak půl hodiny cesty. Pěšky. Ach jo, já snad začnu jezdit autobusem. Byla jsem tak na půl cesty, když vedle mě zastavil stříbrný mercedes. Otevřely se dveře spolujezdce a já ohromeně zírala na řidiče. "Nechceš svézt?" zeptal se mě Edward s andělským úsměvem na tváři. No odmítli byste? Já rozhodně ne. "Ehm, jestli můžu…" vykoktala jsem. Rozesmál se a já poslušně nastoupila. "Myslíš, že bych ti zastavoval, kdybys nemohla?" dobíral si mě, když se přestal smát. Pokrčila jsem rameny, což u něj vyvolalo další záchvat smíchu. "Hezké auto" poznamenala jsem. "Dárek k sedmnáctinám" přiznal. Vykulila jsem oči. "Od koho proboha?" "Od táty, penzion zrovna hodně prosperoval…" vysvětlil mi. Pak bylo ticho. Dojeli jsme ke škole. "Jsme tu brzo" došlo mi. Vystoupil a já marně hledala páčku, kterou bych otevřela dveře. Zaklela jsem, Edward mi je galantně otevřel. Všichni zůstali zírat. Tentokrát jsem zasténala. Edward se jen uchechtnul. "Musím do přijímací kanceláře, proto jsem jel dřív… doprovodila bys mě?" zeptal se nejistě. Tomu jsem se uchechtla zase já. "Něco málo ti dlužím…" -zatvářil se dotčeně - "ale doprovodila bych tě i tak" dodala jsem. To mu na tváři vykouzlilo úsměv, ze kterého se mi - jak jinak - podlamovaly kolena. Jít po chodbě bylo peklo, všichni pořád čučeli s otevřenou pusou jak pitomci. Vešli jsme do kanceláře a já si oddechla, od otravných pohledů si aspoň na chvíli pokoj. Edward se představil a dostal rozvrh, papír, který mají podepsat učitelé atd. Musela jsem se usmát, před pěti dny jsem zažila to samé… "Snad ti nevadí pozornost?" škádlil mě Edward a podržel mi dveře. Dloubla jsem ho do žeber. "To asi znamená ano" nepřestával a já zakoulela očima. "Co máš první hodinu?" zeptala jsem se, doufajíc, že má… "Biologii" odpověděl trochu zděšeně. JO! Pochopitelně jí mám taky a navíc sedím sama… Edward si všiml mého nadšení. "Ty taky?" zeptal se ohromeně a myslím, že jsem zaslechla i radost. Přikývla jsem. Sice jsem se ještě moc nevyznala, ale na hodinu jsme kupodivu dorazili včas. Edward automaticky zakotvil u mojí lavice. "S kým sedíš?" zajímal se. Usmála jsem se. "Sama. Jako jediná" dodala jsem ještě. Než stihl zareagovat, vstoupil do místnosti učitel, asi tak půl vteřiny na to zazvonilo. "Á pan Masen. Sednete si vedle slečny Swanové, třetí lavice u okna" odbyl ho. Musela jsem se hodně držet, abych nevyprskla smíchy, protože Edward mě zná a bylo to jediné volné místo ve třídě, takže by to došlo snad i mentálně retardovanému. A to Edward rozhodně nebyl. Všiml si, jak se snažím potlačit smích a já zase viděla, že se snaží o totéž. "Takže, nejspíš by se vám hodilo, abyste dávali pozor, protože ve středu z toho děláme laborky" poradil nám učitel a ušklíbl se. Edward vedle mě tiše zasténal. "Co je?" zajímala jsem se. "Uvidíš" odvětil temně. Víc jsme spolu nemluvili, snažili jsme se soustředit na výklad. Uteklo to až příliš rychle. "Máš tušení, co to dneska plácal?" zeptal se Edward těsně po zvonění. Biologie mi nikdy nedělala problém, navíc jsme tohle už brali. "Jo, celkem jo." "Ehm, totiž… myslíš, že bys… mi to… mohla někdy vysvětlit?" vymáčnul ze sebe a sklopil zrak. On mě žádá o doučování? ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ. Jupí! Jo, jo, jo! "Jasně, není problém" vypadlo ze mě nakonec a snažila jsem se nedat najevo svojí nezkrotnout radost. Stejně si jí všimnul, ale snažil se to ignorovat. "Co máš teď?" zajímalo mě, hrozně jsem si přála, abychom měli zase společnou hodinu. "Angličtinu, učebna číslo tři" četl z rozvrhu a já měla chuť začít si pískat. "Tak pojď, ukážu ti, kde to je. Možná tam i zůstanu…" řekla jsem se smíchem. Zdálo se mi, nebo se mu rozzářily oči?


Edward:
                "Edwarde vstávej!" třásl se mnou táta. "No, jo. Vždyť už se hrabu…" zabrblal jsem nevrle. Podíval jsem se na budík, bylo šest. Jak já nesnáším, že budu muset jezdit takovou dálku! Hlavně to vstávání bude úděsný… Hodil jsem na sebe první věci, které mi padly pod ruku a loudal se do kuchyně. "Takhle to nestihneš!" posmívala se Kate. Kde proboha bere tu energii? "A ani já, když jsme u toho!" rozčilovala se. Přešel jsem k ní a rozcuchal jí pečlivě učesané vlasy. "Héééj!" ohradila se. "Znáš pravidlo ne? Drž pusu zavřenou a nic se ti nestane" připomněl jsem jí. "Ale mě nikdo nemůže vidět!" panikařila a vyběhla nahoru. Tyhle puberťačky. Naházel jsem do sebe snídani a odšoural se do koupelny. Do zrcadla jsem se radši moc nedíval, jen jsem si rychle vyčistil zuby. "Tak kde seš?!" křičela na mě moje mladší sestřička z verandy. Jednou se z ní zblázním. "To je dost!" postěžovala si, když jsem na sebe házel svoje oblíbené tenisky. Protočil jsem oči. Vystřelila ze dveří a neustále měla poznámky. Radši jsem jel co nejrychleji, abych se jí co nejdřív zbavil. "Měj se" vyplázla na mě jazyk, když vystupovala. "Nazdar!" div jsem na ní nezavrčel. Pak už jsem pomaleji, musel jsem dávat velký pozor na cestu, abych nezabloudil. Ale v tomhle mimiměstečku to nebylo ani pořádně možné. Po kraji silnice si to šinula… Bella? Měl jsem pocit, že se začnu radostí nadskakovat na sedadle. Zabrzdil jsem u ní a otevřel jí dveře spolujezdce. "Nechceš svézt?" zeptal jsem se jí a doufal, že neodmítne, to by byla podpásovka. Vypadala překvapeně. "Ehm, jestli můžu…" vykoktala nejistě. To mě rozesmálo - ona může vždycky. Ale to bych jí asi říkat neměl… Jenom přátelé Edwarde! Nic víc!!! Nastoupila. "Myslíš, že bych ti zastavoval, kdybys nemohla?" zeptal jsem se jí pobaveně. Pokrčila rameny, vypadal, že si vážně není jistá. Zase mě rozesmála. Je možné, aby byla slunce a anděl zároveň? Pro mě určitě. "Hezké auto" poznamenala. "Dárek k sedmnáctinám" přiznal jsem se. Vykulila oči. "Od koho proboha?" ptala se šokovaně. "Od táty, penzion zrovna prosperoval" vysvětlil jsem. Pak už nic neříkala. Měl bych se dívat na silnici, ale já nedokázal odtrnout pohled od Belly. Mohl jsem jen doufat, že si toho nevšimla. V duchu jsem si zase zanadával. Jenom kamarádi! "Jsme tu brzo" vyhrkla, když jsme dojeli ke škole. Jen jsem přikývl a vystupoval z auta. Belle to nešlo, nemohla najít otevírání. Stisknul jsem rty k sobě, snažíc se nesmát a otevřel jsem jí z venku. Všechny pohledy se stočily na nás, zasténala. Nešlo se nezasmát, tentokrát už ne. "Musím do přijímací kanceláře, proto jsem jel dřív… doprovodila bys mě?" zeptal jsem se, opět naprosto napnutý co odpoví. "Něco málo ti dlužím…" dělala to jenom kvůli tomu? To mě zklamalo. "Ale doprovodila bych tě i tak" dodala a já se neubránil blaženému úsměvu. Vypadala trochu, jako by dostala po hlavě palicí. "Dobrý den, jsem Edward Masen, nový-" "Jistě. Tady máte rozvrh, plánek školy a tenhle papír necháte podepsat učiteli a potom mi ho donesete zpátky ano? Hezký den!" zavolala ještě, když už jsem byl na půl cesty u dveří. Ani na chodbě jsme se nevyhnuli zvědavým pohledům, připadal jsem si jak pod mikroskopem. Bella se pořád ošívala. "Snad ti nevadí pozornost?" neodpustil jsem si poznámku a ona mě na oplátku dloubla do žeber. KAMARÁDSKÉ. Snažil jsem se o totéž. "To asi znamená ano." Odpovědí mi bylo zakoulení jejích nádherných čokoládových očí. "Co máš první hodinu?" změnila téma. To není špatný nápad podívat se… Biologie. Do háje! Tak to to začíná skvěle. Biologie mi nikdy nešla a tady určitě budou napřed. "Biologii" informoval jsem jí, nesnažíc se skrýt své zděšení. Na tváři se jí objevil široký úsměv. Počkat. Že by… "Ty taky?" zeptal jsem se jí. Přikývla a nejistě zamířila k nějaké učebně. Sedla si do lavice a já k ní. Zatím, než mě vystřídá bůhví kdo. "S kým sedíš?" zajímalo mě. Oči se jí rozzářily. "Sama. Jako jediná" vypadala spokojeně. Já vedle ní budu sedět? Vedle Belly? To bude velké zpříjemnění jinak příšerných hodin biologie. Na druhou stranu, jak se asi tak budu soustředit?! Zazvonilo a já zamířil ke katedře, aby mě učitel pak poslal na úplně stejné místo. "Á pan Masen. Sednete si vedle slečny Swanové, třetí lavice u okna" odbyl mě. Málem jsem vyprskl smíchy. Já nebudu stát v rohu? Nepovídejte. Bella měla stejnou snahu jako já. "Takže, nejspíš by se vám hodilo, abyste dávali pozor, protože ve středu z toho děláme laborky" řekl učitel škodolibě. Zasténal jsem. To né! Hlavně ne laborky! "Co je?" zajímala se Bella. "Uvidíš" zabrblal jsem. Pak už nemluvil, snažil jsem se sledovat výklad. Mojí snahu ovšem dost hatila osoba vedle mě. Přesně jak jsem předpokládal. Copak to jde, soustředit se, když vedle vás sedí někdo takový, jako je Bell? Zazvonilo. Už? "Máš tušení, co to dneska plácal?" zeptal jsem se Belly. "Jo, celkem jo." Co teď? Když to je tak… "Ehm, totiž… myslíš, že bys… mi to… mohla někdy vysvětlit?" dostal jsem ze sebe a očima upřeně sledoval podlahu. "Jasně, není problém" vyhrkla a znělo to radostně. Měla radost z toho, že má navrch? Ale no tak! Nemohl jsem uvěřit, že jsem nad něčím takovým uvažoval. Ona taková nebyla. Byla milá, ochotná, krásná… dokonalá. "Co máš teď?" zajímalo jí. "Angličtinu, učebna číslo tři" předčítal jsem z rozvrhu a jí se zase na tváři usadil úsměv. "Tak pojď, ukážu ti, kde to je. Možná tam i zůstanu…" Další společná hodina? JUPÍ!!!!!!!!!!!!! Nemohl jsem si být jistý, ale vypadalo to, že má opravdu radost. Ale byl jsem si jistý, že jestli ji má, tak je to jen zlomek z toho, jaké štěstí zalilo mě

Lui Lamia 4.část-->Nuda??<--

27. dubna 2010 v 10:30 | SuSanKa |  Povídky
Bella:
                Ježiš to je nuda! Jen tak sedět na posteli a nic nedělat! MP3 už se mi dávno vybila já teď jen tak sedím a čučim do zdi. Nevím proč, ale najednou jsem sáhla po poznámkovém bloku a začala psát. Po chvíli jsem si přejela očima text a musela uznat, že to není tak hrozné. Napsala jsem báseň. O mě a… Edwardovi pochopitelně. Tedy né přímo o nás, ale příběh dvou lidí… psala jsem dál…


Teďka jsme přátelé,
já však chci víc,
ale to přátelství,
lepší než nic.


Tohle taky není tak příšerné. Nic víc mě zatím nenapadlo, ale zatím to stačilo, konec konců, víc se zatím nedělo. Uklidila jsem blok zpátky do batohu. Pohodlně jsem se posadila a zavřela oči. Představila jsem si jeho tvář. Nebylo to těžké, mám ho v paměti zapsaný snad na věky. Měl nádherný úsměv. Probralo mě zavrzání podlahy. Prudce jsem otevřela oči a leknutím nadskočila. Stál tam, přímo přede mnou. To jsem dovolila, aby se představivost takhle vymkla? "Co tady děláš?" zeptala jsem se sotva opatrně, jestli je to jen moje fantazie, tak asi neodpoví. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit" omlouval se, ale koutky mu zacukaly, nejspíš v reakci na můj výraz. Dobře, tohle asi nebude halucinace. "Tak jak je marode?" přerušil trapné ticho, které předtím nastalo. "Teď už dobře." Pokynula jsem rukou k posteli naproti mně, aby se posadil. Tedy chtěla jsem, aby byl blíž, ale on by asi moc rád nebyl… "Je mi fajn a musím tu trčet" postěžovala jsem si. Mohla jsem být s ním! Kdyby teda chtěl… "No tak, nemůže to být tak hrozné. Přišla jsi o další běhání" informoval mě. Aspoň něco jsem z toho vytěžila. Cítila jsem, jak se mi po tváři roztahuje úsměv. Edward samozřejmě nemohl přinášet špatné zprávy, to andělé nedělají. "A co ty tady?" zajímala jsem se ještě, sice se ptal, jak mi je, ale to se mi nezdá jako dostatečný důvod. "Přišel jsem se podívat, jak se daří" pokrčil rameny. A mě pohltila vlna neuvěřitelné blaženosti. Ovšem hned zase zmizela. Kamarád se přišel podívat, jak ti je, nic víc v tom nehledej! nadávala jsem si. "Jak jsem řekla, je mi fajn. Co ty? Co jsi dělal celé dopoledne?" Chtěla jsem vědět každičký detail. Mírně zrudnul. "Ehm, no… nic zvláštního…" vypadlo z něj nakonec. Zase bylo chvíli ticho. Pak se rozletěly dveře a v nich se objevily moje 'milé' spolubydlící. Ztuhly na místě, když si všimli mojí návštěvy. "Asi bych měl jít…" poznamenal Edward. Ne, ještě ne! Vražedné pohledy holek mě donutily kývnout. Vzpamatovaly se a dokonce pookřály, když odešel. Smutně jsem si povzdechla a zase vytáhla blok.


Ten svět je holt někdy
moc složitý pro nás.
To nám však nebrání
užívat jeho krás…


                Ten poslední den utekl jako voda, vždyť ani nebyl celý, odjížděli jsme ve čtyři. A jak to, že to tak uteklo? No, tak Edward mě navštěvoval častěji, čímž mi pořád dával nejspíš falešné naděje, že by to mohlo být víc. Ale byli jsme kamarádi, choval se tak a já se přizpůsobovala. Ale přestávalo mi to stačit. Kdykoli se jen trochu přiblížil, způsoboval mi malý infarkt. Teď vedle sebe sedíme v autobuse a rozebíráme svoje rodiny. Edward má mladší sestru, Kate. Je jí 13 a hrozně mu leze na nervy. Máma jim umřela, když mu bylo šest, žije jen s tátou. Mají malý penzion v horách. I když vyprávěl o bolestnějších pasážích svého života, nepřestával se usmívat. Doslova jsem visela pohledem na jeho rtech. Myslím, že si toho všiml. "Co u tebe? Máš pro změnu otravného mladšího bráchu?" zeptal se se smíchem. "Ne, nemám žádné sourozence" přiznala jsem. "Moji rodiče se rozvedli, už je to celkem dlouho. Máma si teď našla nového přítele a vypadá šťastně. Nechtělo se mi jim dělat křena, tak jsem se rozhodla přestěhovat k Charliemu." Ani nevím, proč jsem mu to všechno vyžvanila, asi proto, že on byl taky upřímný. "Ale teď nejsi šťastná" konstatoval, nebyla to otázka. "Ne, teď už jsem celkem šťastná, protože jsem potkala tebe" dobře, to by asi nebylo vhodné. "Není to tak hrozné…" řekla jsem radši. Usmál se pokřiveným úsměvem, který mi vyrazil dech. "Uvidíme se ve škole" poznamenal. Byla v jeho hlasu naděje a zároveň nejistota

Lui Lamia 3.část-->Návštěva<--

27. dubna 2010 v 10:29 | SuSanKa |  Povídky
Ležel jsem na posteli a koukal do stropu. Přemýšlel jsem nad dnešním nádherným dnem. Už včera, když jsem Bell uviděl poprvé, jsem věděl, že jí budu milovat. Užíval jsem si jejích úsměvů, každičkého pohledu, který mi věnovala. A dneska mi bylo dovoleno být jí blíž, než kdy mohl doufat. Teda ne, že by mě těšilo, že se zranila, ale mám pocit, že ten běh mi seslalo samo nebe. Nejdřív mě odháněla, že prý si zkazím závod. Byla normální? Rozhodně bych ji tam nenechal, nenechal bych asi nikoho, natož ji. Vždyť byla ráda, že se udrží na nohou! Užíval jsem si ten pocit, držet jí kolem pasu, být jí tak blízko. Ani ne po deseti minutách zalapala po dechu, muselo jí to hrozně bolet. I přes její protesty jsem si jí vzal do náruče, taková příležitost se mi už nenaskytne. Říkala, že je moc těžká, musel jsem se smát, se svými sotva pětapadesáti vážně tak těžká nebyla. Přitiskl jsem si jí blíž a ona už neprotestovala. Líbilo se jí to? I přes to, že byla jak pírko, jsem za chvíli nemohl popadnout dech, pitomej běh! Konečně jsme dorazili, ale já neměl ani přinejmenším chuť jí pustit. Na ošetřovně to ale jinak nešlo. Párkrát sykla bolestí, ale ujišťovala nás, že je to v pohodě. Nesnášela, když se o ni někdo staral. Nabídl jsem jí, že jí zase ponesu. Razantně odmítla, to se mi nelíbilo. Ale nakonec uznala, že potřebuje alespoň nějakou pomoc. Cesta k její chatičce mi přišla hrozně krátká, nejradši bych to vzal nějakou obrovskou oklikou, ale to by její noze asi moc neprospělo. Musím, jí zítra navštívit! Musím jí zase vidět! S těmito myšlenkami jsem konečně usnul.


                Probudil jsem se neskonale šťastný. Dneska Bell zase uvidím! Měl jsem chuť začít si pískat. Ale nemohl jsem přijít na způsob, jak se k ní dostat, tedy jen k ní, nepotřebuju publikum. Její chatka měla dneska službu. Takže po obědě. Najednou mi to přišlo jako hrozně dlouhá doba. Byl jsem jako na jehlách, ani pořádně nevím, co se dělo kolem mě. Nevnímal jsem ani co jím. Konečně nastala ta chvíle a já šel nejistě k jejímu obydlí. Nesměle jsem zaklepal. Nic se neozvalo. Spí? Pocítil jsem hrozné nutkání se na ní podívat, jak spí. Musela vypadat tak kouzelně. Tiše jsem vstoupil. Seděla na posteli, oči zavřené, na tváři lehký úsměv. Její krása mi málem vyrazila dech. Udělal jsem krok k ní a podlaha pode mnou zavrzala. Sakra! Prudce otevřela oči a nadskočila leknutím. "Co tady děláš?" zeptala se přiškrceně. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit" vysekl jsem omluvu a snažil se potlačit smích. Nastalo krátké trapné ticho. "Tak jak je marode?" zeptal jsem se. Pokynula na postel, která byla naproti. Posadil jsem se tedy. "Je mi fajn a musím tu trčet" postěžovala si. "No tak, nemůže to být tak hrozné. Přišla jsi o další běhání" informoval jsem jí. Na tváři se jí roztáhl úsměv. Měl jsem chuť otočit se a zjistit, kdo za mnou stojí, že se tak usmívá. Ale věděl jsem, že tam nikdo není. Zaplavila mě vlna radosti. Ona se usmívá na mě? "A co ty tady?" vytrhla mě z přemítání. "Přišel jsem se podívat, jak se daří" pokrčil jsem rameny. V očích se jí roztančilo tisíce jiskřiček, které ovšem hned zase zmizely. Bylo mi toho líto, ta jiskra v očích jí ještě dodávala na kráse, pokud ještě vůbec šlo, aby byla krásnější. No tak! Přece nezničíš tohle přátelství - nejspíš přátelství - jen kvůli tomu, že jsi do ní blázen. Co kdyby pak utekla a tobě by nic nezbylo? To tak! Prostě budu kamarád. "Jak jsem řekla, je mi fajn. Co ty? Co jsi dělal celé dopoledne?" zeptala se. "Přemýšlel jsem, jak hrozně ti to sluší." "Ehm, no… nic zvláštního…" vymáčknul jsem ze sebe. Otevřely se dveře a v nich se objevily nějaké holky, její spolubydlící, předpokládám. Zastavili se ve dveřích v očích naprostý šok. "Asi už půjdu" poznamenal jsem. Jen přikývla. Když jsem odcházel, viděl jsem, jak na ní házejí nenávistivé pohledy, Chtěl jsem před nimi Bellu uchránit. Jenže to bych s ní nemohl být, což nepřipadá v úvahu. Začal jsem litovat, že náš společný čas dneska vypršel. A zítra jsme tu poslední den. Bude se takhle chovat i ve škole? Nebo bude dělat, že neexistuju? Usilovně jsem doufal v tu první možnost

Lui Lamia 2.část-->V Nouzi potkáš přítele<--

27. dubna 2010 v 10:27 | SuSanKa |  Povídky
Bella:
                Probudil mě ostrý zvuk. Ježiš co to probůh je? Ozvala se píšťalka, znovu. Aha. Otravný rána. Někdo zaklepal na dveře chatky. "Tak jedu, jedu. Dneska nás čeká dlouhý den, tak ho využijem!" zařval, učitel pravděpodobně. Jsem tu na zájezdu nebo na vojně? "Pane bože, copak tohle je výcvikovej tábor?" postěžovala si blondýna, co měla postel naproti mojí. Málem jsem vyprskla smíchy. No jo, jeden by neřek, že zrovna my budem na stejný vlně. Neochotně jsem se vyhrabala z postele, popadla první věci, které mi přišly pod ruku, a vyklopýtala ze dveří. Čekalo mě překvapení. Přede dveřmi stál Edward, v celé své kráse, na tváři široký úsměv. "Dobrý ránko" pozdravil mě, "Co takhle jít na snídani?" zeptal se. Wow. Skoro jsem zapadla zpátky do dveří. "Jasně" dostala jsem ze sebe a úsměv se prohloubil, měla jsem strach, aby si neroztrhl tváře. Posadili jsme se k jednomu stolu, spolu s někým koho jsem neznala, vlastně jsem tady neznala nikoho kromě Edwarda, ale nijak mi to nevadilo, bohatě mi stačil. Celá jídelna na nás visela očima a já zase zrudla. "Dobrou chuť děcka!" Musí nás pořád oslovovat děcka? Je mi sedmnáct proboha! "Dneska si zaběhneme orienťák, tak se na to připravte!" Ne, ne to ne! Prosím, řekněte mi někdo, že si dělá srandu! Já a běhání! A hlavně - já a les! Všude samé zrádné kořeny a já v tom mam ještě běžet a navíc pozorně sledovat kudy dál? To bude moje smrt. Edward do mě štouchl loktem, přidušeně jsem vyjekla. "Co je?" zajímal se. "Asi se mi udělá blbě ze snídaně…" zašeptala jsem temně. Nechápavě se na mě díval. "Uhm, potřebuju se ulejt z toho orienťáku…" vysvětlila jsem. Zasmál se. "Ale no tak! Tak zlé to zas nebude ne?" Pleteš se. Šeredně se mýlíš. Pravděpodobně, pokud to teda přežiju, se vrátím minimálně se zlámanou nohou. "Ale bude" zasténala jsem. "Zvládneš to" podpořil mě zářivým úsměvem. Opět mě to omámilo. "Jdeš?" zeptal se. "Jo, asi jo…" zamumlala jsem.


                Tak jo. Jsem na řadě… Jdu na popraviště. No, prostě za minutu vybíhám… vážně, já to nepřežiju! Snažila jsem se vymluvit na všechno možné, ale ono nic! "Teď!" zařval učitel a já nadskočila a pak se rozběhla. Spěchala jsem jen do té doby, když mě učitel ještě viděl, pak jsem trochu zvolnila - radši. Měla jsem oči na šťopkách a kupodivu to nebylo tak hrozné, jak jsem si původně myslela. Ale asi tak patnáctá minuta se mi stala osudnou - dohnal mě můj nedostatek rovnováhy. Zakopla jsem o pařez a tvrdě dopadla. Zaječela jsem. Nečekala jsem, že to bude tolik bolet. Dost ošklivě jsem si roztrhla kůži na holeni. Začaly se objevovat první kapky krve. To ne. Krev. Začala se mi motat hlava z pohledu na ni. Přemohla jsem malátnost a pokusila se vstát. Pevně jsem stiskla rty, když mi nohou projela ostrá bolest. Zase jsem si sedla. No to je výborný. Budu ráda, když mě tu vůbec někdo najde, nejsem si jistá, jestli jsem vůbec běžela správně. Začalo mě pohlcovat zoufalství. Přece tu nezůstanu trčet! Dodalo mi to sílu a znovu jsem se pokusila zvednout. Bolest neustoupila, naopak ještě se zvětšila. Sykla jsem, ale udržela se na nohách, pevně podpíraná blízkým stromem. Přecházela jsem od stromu ke stromu, a co nejvíc se o ně opírala. Vážně to bolelo. Vrátila jsem se na původní trasu a snažila se pokračovat, pomalejším než šnečím tempem, ale lepší než nic. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale už mi docházely síly. Opřela jsem se zády o strom a zhluboka dýchala. Zavřela jsem oči. "Bello!" ozval se zděšený výkřik. To se mi jen zdá, že jo? Nemůže to být on. To by byla moc velká náhoda. "Bello!" ozvalo se tentokrát blíž. Otevřela jsem oči. Asi tak deset metrů ode mě byl Edward a blížil se. Snažila jsem se dát dohromady, nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem padavka. "Co jsi proboha vyváděla?!" vyjekl, když viděl mojí nohu, ze které se teď už valily proudy krve. "Jen jsem zakopla, to bude dobrý, běž" snažila jsem se ho odehnat. Nejen, že jsem nesnášela pozornost, ale navíc si kvůli mně teď nejspíš hodlal zkazit závod. "Tak to ani náhodou!" opáčil naštvaně. "Asi na to nemůžeš došlápnout, že? Tak pojď" nabídl mi rámě. Vytřeštila jsem na něj oči. Povzdechl si a obmotal si ruku kolem mého pasu, druhou mě ještě přidržoval. "Půjde to takhle?" zeptal se starostlivě. Tak a teď nejen, že nemůžu došlápnout, ale ještě k tomu se mi podlamují kolena z jeho přítomnosti. To je vážně naschvál. "Jo" dostala jsem ze sebe. "Zkazíš si závod" zabrblala jsem naštvaně. Zastavil, teď na mě najednou ohromeně zíral on. "Děláš si legraci? Myslíš si, že bych tě tu nechal kvůli nějaké připitomělé hře?" "Ne, ale měl bys" přiznala jsem. Samozřejmě, že by mě tu nenechal, nikoho by takhle nenechal. On nebyl takový, byl tak nesobecký. Něco znechuceně zamručel a postrčil mě dál. A tak jsme pokračovali. Nešel rychle, ale bolest mi do nohy vystřelovala čím dál častěji. Za chvíli jsem nemohla popadnout dech. "Chceš si odpočinout?" zeptal se starostlivě. "Ne!" protestovala jsem okamžitě, ačkoliv jsem to už vážně potřebovala. "Dobře, jak chceš" pokrčil rameny a pomalu mě pustil. Pak si mě vzal do náruče. "Hej!" vyjekla jsem. "Tak na to zapomeň! Strháš se! No tak mě postav na zem!" poroučela jsem mu, ale on mě nepouštěl, naopak, vypadalo to, že ho to jen utvrdilo v tom, co udělal. Vydal se zase na cestu, i přes to, že jsem stále protestovala. Asi po čtvrt hodině, jsem zahlédla chatičku. Páni! To už jsme tady? Edward těžce dýchal, byla jsem na něj moc těžká. Celou cestu jsem mu opakovala, že mě má pustit, nebo se složí. Vždycky mě chytil pevněji a ujišťoval mě, že to zvládne. Chlap! Typickej chlap! Všichni se za námi otáčeli, holky na mě jako obvykle házely naštvané pohledy, vypadaly, že jsou schopné vraždit, aby byly na mém místě. "No konečně! Tady jste!" oddechl si učitel a vypadal, že se mu vážně ulevilo. "Masone, postavte jí na zem. Musí na ošetřovnu!" poroučel mi. Zase neposlechl. "Donesu jí tam" odvětil klidně. A zamířil na místo. "Edwarde, má pravdu. Pusť mě konečně! Je zázrak, že ses pod mou váhou ještě nesložil!" snažila jsem se podpořit učitele, ale Edward mě umanutě držel a pustil mě až vevnitř, kde čekal doktor. Ne, že by se mi chtělo z jeho náruče, takhle blízko mu už nebudu… Opatrně mě položil na židli a zapadl na vedlejší, vážně byl naprosto hotový. "Já ti to říkala!" zamručela jsem nesouhlasně. Jen zavrtěl hlavou a usmál se. "Jsi jako pírko" odporoval mi a úsměv se mu ještě více roztáhl. Jako by ho to potěšilo. Zdálo se mi to, nebo seděl co nejblíž u mě? Musí se mi zdát… nebo je tak hotový, že ani nemá sílu se posunout. Sykla jsem bolestí, když mi desinfikovali ránu, dost to štípalo, ale nebylo to tak hrozné, byla to spíš bezděčná reakce. "Bolí to hodně?" zeptal se úzkostlivě a nespouštěl ze mě oči. "Ne, v pohodě" pokusila jsem se o úsměv. Obličej se mu rozjasnil. Proč proboha? "Hotovo! Nedošlapujte na to moc, potřebujete odpočívat" ozvalo se od doktora a já poslušně přikývla. Edward se zvedl a opět mě chtěl vzít. "Zapomeň!" odporovala jsem okamžitě. "Nechám se MAXIMÁLNĚ podpírat, nic víc. Nebo už se vážně sesypeš" zatvářil se ublíženě, ale bez protestů mě zase chytil kolem pasu a vedl mě k 'mému obydlí'.

Lui Lamia 1.část-->Setkání<--

27. dubna 2010 v 10:26 | SuSanka |  Povídky
Ten, kdo to napsal je totální borec =) smekám. nenašla sem sice kdo to napsal tak se dyštak nezlobte =)




 Proč mi tohle dělá? Proč, proč?! Žádný otec by nenutil dceru, aby jezdila na místo, o kterém předem ví, že se jí tam nebude líbit. Teda, věděla jsem, že se mi nebude líbit ve Forks, ale sem jsem šla dobrovolně - není příjemné dělat mámě a jejímu novému příteli křena, fakt ne…Tohle je něco jiného! Charlie - totiž můj táta - moc dobře ví, jak jsem na tom s výpravami do přírody. Obzvlášť, když se jedná o lesy - jsem schopná si vyvrknout kotník už po sto metrech, možná dřív. Jenže jsem nová ve škole a musím se začleňovat. Takže teď sedím v autobuse se svými novými spolužáky a jedu na - původně dobrovolný - zájezd. Co jsem komu udělala?


                Ubytování bylo v chatkách, šoupli mě k nějakým holkám, které vypadaly asi tak stejně ochotně se se mnou bavit, jako já s nima. Večer bude táborák, večerka v deset… hm, kolik lidí to asi tak dodrží. Zamířila jsem pro svoje poslední věci do autobusu, nevnímajíc svět kolem sebe. Do někoho jsem narazila. Jak jsem zmiňovala, moje rovnováha na tom není zrovna nejlíp… takže jsem skončila na zemi. Ach, skvělý první dojem. Osoba se otočila a já zalapala po dechu. O můj bože… Ten kluk byl nádherný, nejsem si jistá, jestli nemám vidiny. Měl ostře řezané rysy, bronzové vlasy, postavu svalnatou, ale ne zas moc. Byl dokonalý. Jeho jasně zelené oči mě starostlivě pozorovaly. "Omlouvám se, jsi v pořádku?" zeptal se sametovým hlasem. Jo, jen mám halucinace! Zamrkala jsem, pořád tam stál. Natáhnul ke mně ruku. Neodolatelná nabídka, vděčně jsem jí přijala a postavila se. Zářivě se usmál. Podlomila se mi kolena a já se málem vrátila zase zpátky na zem. "N-ne, je to mo-moje vina" vykoktala jsem ze sebe. Naprosto ztracená v jeho očích. "Ehm…" zamumlal rozpačitě a já si uvědomila, že jsem stále nepustila jeho ruku. Okamžitě jsem to napravila. "Jsem Edward Masen, ještě jednou se omlouvám…" řekl a zase ke mně natáhl ruku. Musela jsem se tomu pousmát. "Já Bella. Bella Swanová. Ještě jednou opakuji, byla to moje chyba. Trochu jsem se zamyslela…" přiznala jsem a potřásla si s ním. Opět jsem jeho ruku držela déle, než bylo nutné. Pak jsme oba propukli v smích. Nevím, co mi přišlo tak vtipné, ani nevím, čemu se smál on. Ale prostě jsme tak stáli a chechtali se. Ohlásili večeři. Páni to už je tak pozdě? Rozhlédla jsem se a zjistila, že nedaleko hoří oheň a autobus už je dávno pryč. Moje taška byla pohozená uprostřed cesty. "Asi bych měla jít…" poznamenala jsem. "Jo, to já taky" uznal, ale nehýbal se. Za celou dobu ze mě nespustil pohled, dost mě to znervózňovalo. Radši jsem zamířila k zavazadlu. "Vezmu ti to" vypadlo z něj. Zírala jsem. "Teda, jestli chceš…" dodal hned a mírně zrudnul. Ježiš musí být tak úžasný?! "Jo, ehm dík" odpověděla jsem mu obdobně rozpačitě. Věnoval mi další zářivý úsměv. A já byla ztracená. "Kam to bude?" zeptal se se smíchem - určitě si všiml, jak ho pozoruju. Rychle jsem se otočila na patě a zamířila do chatky, rudá až za ušima.


                U táboráku to bylo k nevydržení. Byla jsem 'ta nová', takže jsem byla horké téma, ačkoli všichni museli vědět, že je moc dobře slyším. Ale pořád jsem na tom byla líp než Edward. Toho pořád naháněly holky, já z toho chytala záchvaty smíchu, jak je nekompromisně odmítal. On za to na mě vrhal vražedné pohledy. Po chvíli se zvedl ze svého místa a propletl se zástupem holek z jeho 'fanklubu'. A co udělal? Ten zrádce si sednul vedle mě, abych byla středem pozornosti taky. Zamračila jsem se na něj a on mi věnoval oslnivý úsměv. Cítila jsem na sobě vražedné pohledy všech osob ženského pohlaví v okolí deseti metrů. Vsadím se, že by dali cokoliv, aby ten úsměv patřil jim. Však já mu to jednou vrátím. Asi tak po pěti minutách se kroužek kolem nás rozpustil, protože je jejich miláček ignoroval. "Jak dlouho už jsi ve Forks, že tě pořád nepřestaly obletovat?" zeptala jsem se se smíchem. "Už celý jeden den, včera jsme se přistěhovali" odvětil klidně, ale koutky úst mu zacukaly. "Aha" vypadlo ze mě a on už to nevydržel a rozesmál se. "Tak proto jsem tě ještě neviděla…" poznamenala jsem. "Hm, třeba jsi mě přehlídla…" Jasně, zrovna někoho jako ty přehlídnu… Někoho tak krásného, dokonalého… "Dobře, dostala jsi mě, včera jsem tam fakt ještě nebyl" vypálil. "A jak dlouho už tu žiješ ty?" zeptal se na oplátku. "Asi tak tři dny… ale to jsi nejspíš poznal, jsem tu tématem číslo dvě" zachmuřila jsem se. "A co je tématem číslo jedna?" zeptal se zvědavě a já na něj ukázala prstem. Pak jsme se oba rozesmáli. "M-myslí-ím, ž-že sis to-oho všimnul!" vydala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. Zamračil se. "Jo všimnul" zabručel, což u mě vyvolalo další výbuch. Cítila jsem na nás pohledy všech okolo a tak jsem radši zmlkla. "Tak konec mládeži! Jde se spát!" zařval učitel a mě to bylo v tuhle chvíli vážně líto. Tolik jsem se bavila… s Edwardem. Uvědomuje si vůbec, jak je úžasný? Dobře, ty husičky, co se kolem něj pořád motaj, mu to dávají najevo, ale on se v tom nejspíš zrovna nevyžívá, chvílemi dokonce kroutil hlavou nad tím, že je jich tolik. Proti své vůli jsem se musela zvednout. "Dobrou Bello" zakřičel už na půl cesty k chatce. Cítila jsem, jak rudnu, nebyla jsem schopná dalšího pohybu. Po chvíli jsem si konečně vzpomněla, jak se pohybuje nohama a nejistě jsem se vydala do svého pelechu. Když jsem ulehala do staré, rozvrzané postele, byla jsem až příliš vědoma nenávistivých pohledů svých spolubydlících

v LEse

26. dubna 2010 v 22:24 | Renesmee |  The best
... Bella s Edwardem v lese =)


Edward: Co takhle se projít ? *nejistota*
Bella: Když mě to uklidní tak dobře..
Emmet: Ááá *hih* Edwarde jdeš Bellu vyvenčit?? *hih*
Esme: Emmete nebuď hnusnej, víš co všechno za poslechních pár dní zažila.. *úšklebek*
Emmet: *Mumlááá*dobře..
Rosalie: Pojď ke mě ty můj opičáku *uculuje se*
Edward : Děkuji, Bello, můžem jít..
Bella: Děkuji Edwarde..*smutná*
----> v lese na mýtině <-----
Bella: *škemrá* Edwarde já to chci jen zkusit...! *prosí*
Edward: Bello, jak sem řekl nechci nic riskovat.. nenechám svou lásku trpět...
Bella: Edwarde..
Edward: Slibuji ti,že po svatbě...*úšklebek*
Bella: Dobře.. *smutek*
---> po chvilce ticha <----
Edward: Víš že tě miluji víc než cokoli na světě?!
Bella: Vím, a proto se chci stát tím co ty..!
Edward: Svůj slib dodržím..! *úsměv*
Edward:Bello, za chvíli jsem zpátky, jen si něco prověřím..
Bella: ... Kam.... *mluví do prázdna*
---->za 5 SEKUND<-----
Edward: Ty psi nám nedají pokoj,zachvíli je tu Jacob, chce s tebou mluvit...
----> jde ke stromu kde již stojí svalnatý přítel<-------
Bella: Jacobe.. co... ty... tu... děláš??-.
Jacob: Jsem rád že mě takhle vítáš.. *úšklebek*
Jacob: Jsi v nebezpečí Bello..!
Bella: Nejsem Alice by něco řekla...
JAcob: Co když ti nebezpečí hrozí od těch pijavic..!
Bella:Jacobe o tomhle už jsme mluvili..!
Edward:Bello!
Bella: *Neví co se děje*
Edward: *chytí Bellu a utíká*, *Hned za nimy Jacob*
Bella: Co.. co..co se děje?? .. Edwarde??!!..Jacobe??!
Edward: Hrozí ti nebezpečí...
Bella:Jaké, co se děje?? *nechápe*
-----> V domě Cullenů<------
Carlisle: Už na vás čekáme-..
Esme: Bello, zlatíčko, jsi v pořádku??
Bella: A...Ano jsem,.. ale co se děje,??
Esme: Do Forks se žene plno NOVOROZENÝCH...
Bella: Jak?? Proč?? Edwarde?? kde je Alice??
Carlisle: Alice, Emmet,Rosalie a Jasper jeli zjistit kolik jich přibližně je..!
Edward: Hrozí Belle velké nebezpečí?
Carlisle: Čekáme jen na telefon od Alice..
*Crrrrrrrrrrr*
Carlisle: Alice??? ano..dobře.. rozumím..
Edward: Je jich kolem 10, Alice,Ros, Jazz a Emm to zvládnou sami že..?
Carlisle: Přesně..
Bella: Jsem ohrožena??
Edward: Ne, jen zavolej Charliemu, že budeš přez noc u nás..
*Tati?.. dnes přespím u Edwarda.. jo neboj budu opatrná*
Carlisle: Myslím, že dnes už ti nic nehrozí Bello, múžes si jít v klidu lehnout..*Bella zazívá*
Bella:*Ano děkuji*
------> pokračování příště<--------------